Kůň a jezdec (Rollo Springfield)

Neohodnoceno
 

Příběhy o ušlechtilých čtyřnožcích a jezdeckých národech zachycené roku 1847.

144 stran, 147 x 207mm, vázaná.

Dostupnost Skladem
Běžná cena 280 Kč
Ušetříte 131 Kč (–47 %)
149 Kč    
Kategorie knihy
 

Koně živící se lidským masem. Neuvěřitelná přátelství mezi koňmi a jinými zvířaty. Příběhy mužů, kteří museli sami uhlídat tisícihlavé stádo uprostřed stepí. Svědectví o jednom z prvních zaříkávačů, kterého díky technice „šeptání“ divocí koně následovali jako psi. Osudykoní, kteří svou odvahu a inteligenci ukázali v aréně s divokými šelmami. Začtěte se do příběhů, jak je zaznamenal americký milovník koní před více než 170 lety. Text, který už téměř upadl v zapomnění, je přitom neuvěřitelně čtivý, ač se překladatelka snažila v maximální míře ponechat jeho dobové vyznění. 

 

Recenze ze serveru Equichannel.cz (http://www.equichannel.cz/recenze-e-kniha-the-horse-and-his-rider-rollo-springfield.)

Autor věnoval prvních 40 stran všemu, co souvisí s chovem koní - od domestikace přes plemena a fyziognomii. Velký prostor věnuje vlastnostem koní - jejich inteligenci, oddanosti, ale také duševním poruchám. Svá tvrzení doplňuje skutečnými příběhy, které plasticky vykreslují tehdejší dobu a vtáhnou vás o staletí zpátky. Samostatná kapitola se zabývá zlozvyky, nežádoucím a nebezpečným chováním. V této souvislosti narazíme na tehdejší zaříkávače koní. Následují kapitoly o divokých koních stepí, o kentaurech - Mongolové, Kalmukové, popis života kolem ruských tabunů, sedmou kapitolu věnuje kozákům a mamelukům, osmou příběhu klisny Belly, pokračuje koňmi Peršanůarabskými koňmi a knihu uzavírá kapitola o koních Indiánů a gauchos.

Springfield se v úvodní kapitole nejednou pozastavuje nad tím, že navzdory historické důležitosti koní i mistrovství a obratnosti některých jezdců, pokrok v jezdectví kráčel velmi pomalu.

Jemnocitní Řekové stejně jako drsné národy Severní Afriky dlouho jezdili bez sedla i bez udidla - jen pomocí doteků na levé nebo pravé žuchvě požadovali od koně obraty na druhou stranu. Zastavovali je dotekem na nose a pobízeli patami. Koně museli projít důkladným výcvikem, aby reagovali na takhle jemné pomůcky - zažívali násilí v průběhu výcviku i v bitevní vřavě - ale pozornost, poddajnost a paměť těchto zvířat jsou takové, že je těžké říci, kam až lze při výcviku zajít.

Mnoho antických soch je důkazem, že téměř ve všech zemích jezdci nasedali původně z pravé strany koně, aby se mohli lépe chytit hřívy, která spadá na tuto stranu. Antičtí hrdinové obvykle na koně naskočili nebo v případě, že měli kopí, používali poutko na ratišti, které bylo cca dvě stopy od země, jako stupátko. Někdy byl kůň vycvičen, aby při nasedání jezdce snížil krk a hřbet nebo poklekl, a jak v Římě, tak v Řecku existovaly podél hlavních cest kamenné bloky na nasedání (ve Skotsku se jim říkalo loupin - on - stanes). Avšak důstojnějším způsobem nasedání bylo používání živých stupátek, kdy jezdec nastupoval z ohnutého hřbetu svých otroků. Ti, kteří si to nemohli dovolit, s sebou vozili lehká stupátka - jak podivnou část výstroje koně! A jakým je významným gestem potupy, když vítěz - perský král - nasedá na koně z ohnutých zad samotného římského císaře Valeriána.

Vcelku úsměvný - ale i obecně poučný ve světle současného trendu bosých kopyt, je autorův další povzdech nad neschopností tehdejších horsemanů, a to si neodpustím ocitovat:

A znovu, stejně jako v případě sedel bez třmenů, zůstáváme v němém úžasu před skutečností, že téměř tisíc let se lidé pokoušeli připevňovat na spodek kopyt systémem řemínků a provázků kovové destičky a že je za celou tu dobu nenapadlo zkusit tam dát hřebíky. Vedle síly ducha lidstva se nedá obdivovat nedostatek vynalézavosti a stupidní způsob, který se předává z generace na generaci, konání něčeho velmi absurdního čistě ze zvyku, postrádajícího smysl.

V části zabývající se plemeny nechybí shetlandský pony. Místní farmáři se rádi bavili hony na stáda těchto koní - v malých tělech se však skrývala ohromující síla a odhodlání:

Zůstala tam však ještě jedna nezkrotná bytost - načepýřená hříva, mávající ocas, divoké oko, rozšířené nozdry - to byl sám Bucephalos této kopcovité krajiny, na toho se muselo jinak, než obvykle. Je známo, že mnozí tito tříletci dokázali svým pronásledovatelům zlomit nohu, zbavit se jich a udupat je k smrti. (...) Netrpělivý Garoway, aniž by si zkontroloval smyčky provazu, hodil laso Merlinovi kolem krku. Konec provazu se však Garowayovi omotal kolem pasu. Tahu lana, na jehož konci se zvíře zmítalo, nedokázal odolat a nakonec byl stržen ze svého koně. Vyděšený Merlin vyrazil nejvyšší rychlostí, jaké byl schopen a za sebou táhl nebohého pronásledovatele po kamenité zemi a skrz trnité keře. Druzí dva jezdci odvolali psy, aby nezvyšovali rychlost koně, ale než dojeli na místo, nebylo po koni a Garowayovi ani stopy. Zda byl Garoway mrtev jedním úderem o skálu, nebo se jeho útrapy vlekly po celý šílený dostih, není známo. Ale divoké zvíře zaslepené hrůzou letělo daleko, až k převislému útesu nad břehem moře. Pod útesem byli oba nalezeni a jen vzdáleně připomínali to, jak vypadali zaživa.

U fyziognomie ve stati o zraku se zabývá autor tím, zda koně pláčou a připomíná, že i verše Shakespeara vypovídají, že slzy nejsou výsadou jen člověka. Pan Lawrence, který byl svědkem „úpravy" nemocné klisny před prodejem říká: „Už je to padesát let, ale pořád mám před očima ubohou klisnu, ušlechtilou a nádherných tvarů, která byla před prodejem čtvrt hodiny bičována, aby rozhýbala své ztuhlé nohy, zatímco jí po lících stékaly slzy."

Touhu koně patřit do stáda, ať je jakékoliv, autor ilustruje na několika příbězích přátelství koně a psa, kočky nebo i slepice. Jeden kůň v jedné stáji jednoho majitele tehdy nebylo nic neobvyklého a koně se často upnuli na další domácí zvíře. S tím souvisí i síla zvyku u koní:

Během tyrolského povstání v roce 1809 bylo zabaveno 15 bavorských koní. Tyrolané na tyto koně posadili své muže. V potyčce se stejnou eskadrou, které byli koně zabaveni, došlo k překvapivému zvratu. Jakmile tito koně uslyšeli známé trumpety a uviděli známé uniformy, vyrazili tryskem a navzdory úsilí jejich nových jezdců je dovezli do Bavorského postavení, kde byli tito tyrolští vojáci zajati.

Odvaha je další vlastností koně, kterou autor rozebírá - nejde jen o odvahu instinktivní, ale o schopnost koně „naučit se" zvládat strach. Zatímco je známo, že tváří v tvář tygrovi je kůň natolik paralyzován strachem, že není schopen obrany a to ani útěku, v rukou člověka je schopen naučit se kočkovitou šelmu nosit na zádech nebo ve spolupráci s člověkem s ní bojovat na život a na smrt - jak je opět uvedeno na skutečné události.

Když koně koušou, kopou - částečně jde o špatný charakter a částečně o špatnou výchovu. Podle Prof. Stewarda je náprava koní, kteří si zvykli kopat a kousat, jen dočasná. Egyptští vojáci měli svůj zaručený recept - opekli skopovou nohu a nechali koně kousnout do vařícího masa. Peršané měli také svůj způsob - pokud veškeré pokusy o nápravu nebezpečného koně selhaly, řešili zlozvyk pomocí druhých koní. Kousavému jedinci dali náhubek a zavřeli ho do ohrady, kde k němu pustili další dva koně navolno, kteří ho napadli.

Autor se také zmiňuje o starých praktikách, od kterých se distancuje. Nezkrotný kůň byl přivázán ve stání, zadkem ke žlabu, tak, aby si nemohl lehnout. Po dobu 48 a více hodin nedostal vodu ani krmení.

Další metodou, jak zkrotit nebezpečné koně, byl zaříkávač. Jmenoval se Sullivan - alias Whisperer. Živil se nápravou zkažených koní - nikdy však svou metodu nepoužíval na hříbata a nikdy neměl žáky. Zemřel roku 1810 a po něm převzal žezlo jeho syn. Nedosahoval však takových výsledků jako jeho otec - buď nikdy nepochopil podstatu, nebo ji nedovedl využít prakticky. Sullivan pracoval s koňmi výhradně sám za zavřenými dveřmi stodoly. Většinou po půl hodině dal znamení, dveře se otevřely a tam ležel kůň, se kterým si hrál jako se štěnětem. Od té doby byl kůň poslušný v jakékoliv disciplíně bez ohledu na to, jaký byl předtím. Pan Croker autorovi vyprávěl vlastní zkušenost s koněm, který měl problémy stát při kování. „Den po Sullivanově lekci jsem přišel do kovárny, ne bez pochybností, s mnoha dalšími zvědavci. Pochybnosti jsem měl z rozumného důvodu - pokud koně nenapraví disciplína v kavalerii, těžko to dokáže někdo jiný. Byli jsme však svědky úspěchu. Všiml jsem si, že zvíře bylo zcela vystrašené, kdykoliv na něj Sullivan promluvil nebo se na něj podíval. O tom, jak získal tento vliv na koně, se můžeme jen dohadovat."

Tabun, termín, který se vyskytuje v mnoha testech jezdeckých znalostí. Jedná se o volně chované stádo koní ve stepi. Autor se ve svém vyprávění opírá o zážitky německého cestovatele Johanna Georga Kohla. Tabun vzniká tak, že se do stepi vypustí malý počet hřebců a klisen jako základ stáda, hříbata zde zůstávají a stádo se nechá rozrůstat do takové míry, kdy je udržitelné. Zřídka je tabun větší než 1000 koní, ale jsou majitelé stád čítajících osm nebo deset takových tabunů v různých částech země. Zajímavá je osoba strážce tabunu - tabunčíka. Tabunčík, kterému je svěřena péče o stádo, musí být muž neúnavně činorodý a železné konstituce. Odolný krutým mrazům i spalujícímu horku, schopný přežít v jakémkoliv počasí bez přístřeší nebo ochrany stromů. Ani v nejchladnější zimě se nemůže spoléhat na pobyt pod střechou, i když mu horký vítr šlehá do tváří a kůži má suchem rozpraskanou, stejně musí větší část dne trávit v sedle připravený kdykoliv vyrazit tryskem a přihnat zatoulaného oře nebo zachránit hříbě před hladovým vlkem. I když si tabunčík s sebou veze domov na voze, o odpočinku pod jeho plachtou si může nechat jen zdát. Žádný jezdec kavalerie toho nenajezdí denně tolik, jako tabunčík ve svém nejklidnějším dni. Pokud chce spát, pak musí být jeho muži vzhůru, protože při noční pastvě se koně vzdalují od stáda a ohrožují je vlci...

Nechybí podrobnější vyprávění o tom, jak se koně brání vlkům a jak celá tato hra lovce a kořisti probíhá. Vůbec život kolem tabunu je jednou z nejzajímavějších kapitol knihy, i když část o kozácích, Arabech a jejich koních také stojí za přečtení. Mohla bych vás provázet popisem dalších kapitol, ale pokud vás kniha zaujala, jistě si ji stáhnete stejně jako já nebo si počkáte na dokončení českého překladu, což odhaduji nejpozději do Vánoc.

Ve starých knihách najdete mnoho staletých moudrostí, které se dnes znovu objevují, najdete zde i jiný pohled autora na svět kolem nás a koní a najdete zde i nedostatky, protože před téměř dvěma staletími nebyla věda tak daleko - zatímco koně jsou stále stejní a jen nám dávají stále čas, abychom se učili.

Michaela Burdová, překladatelka knihy

Vazba pevná
Počet stran 144
Rozměr 147 x 207 mm
Jazyk čeština
Vydavatel Arcaro
ISBN 978-80-906222-0-3
EAN 9788090622203